Cintorín

Cintorín, symbolický hřbitov horolezců je velkou ikonou. Každý, kdo jde kolem, se zastaví, podívá se a třeba si i přečte jména. Málokoho ale napadne, že jedno z těch jmen patří autorovi koncepce Cintorínu. A že to byla jeho smrt, která celý nápad urychlila.

Valerián Karoušek. „Na toho se koukalo takhle nahoru. Byl velkej jak hora.“ Akademický sochař, horolezec, kamarád. K lezení se dostal ve věku jedenácti let. Učil ho Josef Smítka, který se v lesích ve čtyřicátých letech schovával před odvedením do pracovního tábora. Karouška odjakživa fascinovalo spojení přírody a civilizace, jako by jedno bez druhého nemělo smysl. Jako malý kreslíval města položená vysoko nad lesy a divokou přírodou, po ulici chodíval s cepínem a v horolezeckém a na skalách si zpíval blues. To bylo typické i pro jeho sochařskou tvorbu a nakonec i pro celý jeho život. Byl součástí velké skupiny kamarádů, kteří lezli ve Skaláku – na pískovcích v Hruboskalsku.

„Horolezec chce ale vždycky víc.“ A tak když v roce 1970 přišla nabídka udělat prvovýstup na nejvyšším pohoří v Peru, neváhali. Ti kluci byli jedni z nejlepších horolezců na světě. A oni by to dali.

Symbolický hřbitov horolezců, dílo Valeriána Karouška je nejkrásnějším příkladem jeho filosofie – kombinace přírody a civilizace nebo vlastně spíš lidství. Krása přírody Českého Ráje tkví právě v této kombinaci. Nejedná se totiž jenom o nádhernou přírodu. Podstatné je také to, že v ní se odehrávají lidské příběhy. 

Scénář, režie, hrají: Michal Květák a Jakub Fojtík

Průvodce a výtvarno: Zuzana Landori a Marie Lišková