Tujiko Noriko (JP) • VÍZ (HU)

Setkání dvou hudebnic, které pracují s hlasem a elektronikou jako s otevřeným a dobrodružným zvukovým prostorem. Tujiko Noriko patří k nejvýraznějším osobnostem současné japonské scény, VÍZ nachazí vlastní jazyk mezi písní, noirovou filmovou atmosférou a rituálem.

Podobně jako v pozorovatelských prózách Sajaky Muraty nebo Hiromi Kawakami i u Tujiko Noriko často rozhodují maličkosti. Šum ulice. Dětské hlasy. Předení kočky. Silné emoce vyrůstají ze zdánlivě bezvýznamných okamžiků. V jejích skladbách se potkává písňová forma se zvukovými poťouchlostmi, někdy až nečekaně důraznými rytmy, terénními nahrávkami i tichem. Překvapí spíš drobnými posuny než velkými gesty. Elektronika tu není jen jemným ambientním prostředím. Umí být potměšilá, hravá, tajemná i lehce zákeřná. Nenápadně změní perspektivu, rozbije rytmus, otevře skladbu nečekanému. Zpěvová linka, občas až vyloženě popová, se v tomto proměnlivém zvukovém prostoru neztrácí, jen se nechává místy pohltit, aby se vzápětí znovu vynořila v nové síle.

Není náhodou, že se vedle hudby Tujiko Noriko dlouhodobě věnuje také filmování. Její alba připomínají spíš sled obrazů než lineárně vystavěných skladeb. S časem a detailem pracují podobně citlivě jako film. Stejná pozornost je tu věnována tomu, co je v popředí, i tomu, co zůstává téměř mimo záběr.

Spolupracovala s Aokim Takamasou, Lawrencem Englishem, Nobukazu Takemurou nebo Johnem Chantlerem a vydávala na labelech Editions Mego, PAN a Room40. Tahle jména napovídají, mezi jak rozdílnými hudebními světy se asi pohybuje. O její objevitelské tvorbě ale vlastně řeknou pramálo. Do Pardubic přijíždí Tujiko Noriko krátce po vydání dvojalba Pon, věnovaného její zesnulé neslyšící kočce. Jedna z jejích nejosobnějších nahrávek ale překvapivě není o ztrátě. Je spíš oslavou bezprostřednosti, tichého humoru a pozornosti ke zvukům i příběhům, které obvykle přehlížíme.
 

Za projektem VÍZ stojí hudebnice Réka Csiszér. Jejím hlavním nástrojem je hlas. Někdy nese melodii, jindy se proměňuje v šepot, ozvěnu nebo elektronicky vrstvený chór. Zkušenost se scénickou a filmovou hudbou určuje způsob, jakým VÍZ pracuje se zvukovým prostorem. Jednotlivé skladby nejsou jen sledem motivů, ale pečlivě vystavěnými situacemi. Ať už se blíží písňové formě, nebo se rozvíjejí ve volnějších plochách, společným jmenovatelem zůstává cit pro atmosféru a pomalu budované napětí.

V tomhle světě se nikam nespěchá. Není ale bez minulosti. Pod jeho povrchem zůstávají transylvánsko-maďarské kořeny Réky Csiszér. Ne jako folklorní citace, ale jako vzdálená paměť. V práci s hlasem, opakováním i ve zvláštní rovnováze mezi důvěrností a tajemstvím. I proto její koncert občas připomíná rituál: ne okázalostí, ale schopností přeladit vnímání na jinou rychlost času a soustředit pozornost.