ECHT!  v MC Panteon
HUDBA Rock / Pop

ECHT! v MC Panteon

sobota 15. října od 20:00
Music club Panteon, Konstantinovy Lázně
Vstupenka do mobilu
Cena 180 bez dalších poplatků Zobrazit ceny

Zaplatit můžeš kartou, převodem, PayPalem nebo Apple Pay

předprodej končí 14. října

Sál

Základní cena 180 Kč

Stání

Základní cena 180 Kč
NA MÍSTĚ 200 Kč

Zaplatit můžeš kartou, převodem, PayPalem nebo Apple Pay

O akci

Hlavní postavou tohoto košířského bandu z okruhu hospody Klamovka byl (a je) zpěvák, kytarista a saxofonista Karel Malík. Byl klasickým dítětem z ulice, košířským flákačem. Vyučil se uměleckým truhlářem ale z žižkovské UMPRUMky ho vyhodili, Sám se pak živil jako klasický androš (dekorační technik, stánkový prodavač, údržbář, noční hlídač atd.).

Více informací

Jako teenager si prošel svojí první kapelovou zkušeností v pub-punkovém souboru Rumour Emise Group In Europe už na konci 70. let a od té doby se též datuje jeho spřízněnost s českým undergroundem.  Po vojně se snažil „rumour“ oživit, ale již nikoli v punkovém balení, ale spíše jako skupinu hrající alternativní rock, typu PPU nebo Extempore. Pak vystupoval cca 1x ročně s legendárním androšským seskupení O.P.N. (což bylo u těchto kapel nuceným zvykem), s bubeníkem P. Kumandžasem a basistou M. Grůšou si někdy v roce 1984 zkusili novou vlnu ve velmi živé partičce Frou Frou (ovlivněné tehdy populárními Bow Wow Wow), aby se posléze oba po nezdařeném pokusu s nikdy nevystoupivším Pastel Sonetem objevili v reggae bandu Babalet. Tehdy debutoval také na poli literárním – samizdatově vydal několik povídkových souborů (např. „Povídačky a básničky pro Kopulanta a jiný blbečky“ nebo „Život v poezii a próze z péra mladých autorů“)  V roce 1985 přes výtvarníka Petra Pištěka dostal Malík lano od Hudby Praha, v které zpočátku jenom hostoval (přibližně od roku 1986), aby v ní posléze zůstal nastálo.

Když v roce 1987 tragicky zahynul zpěvák Babaletu Aleš „Ali Baba“ Drvota, věděl Malík, že jeho hraní s populárním reggae bandem je u konce. Nebavilo ho hrát v profesionální kapele, chtěl postavit svůj vlastní soubor, kde by mohl svobodně bez cenzurních zásahů zrealizovat své písně, které mezitím napsal a které byly navíc stylově hodně odlišné od toho, co produkoval Babalet. Ještě těsně před Aliho smrtí v únoru ´87 se seznámil na pražském kole Rockfestu, kde měli vystoupit jeho kamarádi z Klamovky PPU (ale díky bdělým očím Stb nakonec nevystoupili), s členy jakési formace, která ho do svého středu lákala jakožto saxofonistu. Jednalo se o trosky bývalé skupiny Festival, a nutno poznamenat, že instrumentální  schopnosti jejích členů nebyly, diplomaticky řečeno, příliš na výši.

Proto když v zimě 1988 začala nová formace (zatím ještě bez názvu) zkoušet Malíkovy písničky, nevyznělo jejich provedení příliš vábně.  Košířský androš tedy tak dlouho do svých spoluhráčů ryl a otravoval je, až z původní sestavy zbyl jenom bubeník René Starhon, jihočeský ostřílený ranař, vyhraný z tancovaček a zábav (mj. obsluhoval bicí u jihočeské undergroundové formace[artist:ID=2931|text= Troglodyt]). Důležitým se ukázal příchod fotografa a  baskytaristy Martina Grůši, bývalého člena undergroundové skupiny Národní třída a současně tvrdícího muziku ve Velvet Revival. Snad pod vlivem svého otce, literáta a germanofila Jiřího Grůši, zúročil svoji snahu hrát v kapele s německým názvem, neboť jeho návrh na název souboru Echt! byl Malíkem přijat – když vykřičník za slovem domyslel sám Malík (první návrh, „Mikroskopy z Jeny“, nebyl vzhledem k vážnější poloze jejich písní přijat). Nu a dalším a posledním hudebníkem, který do skupiny přišel byl kytarista Martin (Aleš?) Hyský, v minulosti člen punkového Kečupu a v čase její pub rockové éry také Garáže.

První vystoupení tohoto košířského kvarteta se odehrálo v létě 1988 Na Petynce v rámci festivalu  „Břehule 88“, ale samotná skupina považuje za svůj první regulérní koncert až hraní Na Chmelnici, které proběhlo v září  téhož roku. Poté odešel Aleš Hyský a nahradil ho Petr Rydl, takže obsazení Echtu vypadalo takto: Karel Malík (voc, sax), Martin Grůša (bg), René Starhon (ds) a P. Rydl (g), což, jak se později vyjádřil Malík byla sestava, která mu vyhovovala jak hudebně tak i lidsky. Do konce roku pak soubor odehrál asi pět koncertů, z toho však dva v mecce všech rockerů (a nejen rockerů) v pražské Lucerně. Zejména listopadová akce Rock v Lucerně společně s kapelami Laura a její tygři, Yo Yo Band a Ratataplán vzbudila velký ohlas.

Nicméně do osudu mnoha rockových kapel občas vletí zubatá se svojí ostrou smrtící kosou. Když v červnu 1989 umřel za ne zcela jasných okolností Martin Grůša, Malíka to zlomilo. Byla to už druhá smrt v kapele, jíž byl členem a ve Vokně (1992) na to trpce vzpomíná: „…V době společnýho hraní to byl můj absolutně nejlepší přítel. Trávili jsme spolu většinu času, všude spolu chodili – až jsem měl někdy strach, aby si někdo něco nemyslel. Přesto, že byl asi o pět let mladší, skvěle jsme si rozuměli. Vyrůstal ve stejným prostředí jako já, měl blízko k undergroundu…Vůbec tehdejší ´Echt!´byl víc než kapela – prostě jsme spolu všichni žili.“

Echt! řešil nějaký čas tuto ztrátu velmi pietním způsobem. „Přišli jsme na koncert, kde bylo víc spřízněnejch kapel, půjčili si basáka a zahráli jen jednu skladbu věnovanou Martinovi. Tohle jsme dělali asi půl roku. Pak mě lidi přesvědčili, že je to škoda a že bysme měli pokračovat.“

A tak do konce roku 1989 vstoupil soubor (po pár epizodních zkouškách s Danem Větrovským, jenž předtím hrál s O.P.N.) s novým basistou, který se jmenoval Ondřej Jedlička. A tehdy se o Echtu začalo víc vědět, mluvit i psát. Protože ač vzešel z undergroundového prostředí Klamovky, mohl alespoň polooficiálně vystupovat – ono to v třeskutých letech 1988-89 už celkem šlo -  a byl vlastně takovým overgroundem.

Soubor se vždy prezentoval řízným českým pub rockem s nesmírně kvalitními syrovými texty. Prostě hospodská dupárna se vším všudy, skutečný návrat ke kořenům šramlu. „Jestli jsou Pogues a Dubliners pub rock, tak Echt! je taky pub rock… Nevím přesně co je to pub rock, ale hospodskou muziku hrajeme určitě,“ prohlašoval Malík v Rock & Popu (1997). V hudbě kapely ale probleskovaly i další vlivy – byl tu cítit duch Iggyho Popa, Lou Reeda a dalších kapelníkových oblíbenců. Nu a jaká muzika, takové texty. S těmi se Malík opravdu nepáral, ale nebyly to žádné rychlokvašky. Pomocí pár slov, třeba jen čtyřverší, dokázal popsat a zároveň vytvořit tak drsně magickou atmosféru, až posluchači běhal mráz po zádech. Např. verše písně „Kytara“: „Bledá ruka sahá po strunách / a hledá, kde to ještě zní / Temnou melodii má / ta hudba, chladná jako stín / Zahraj si zahraj / ještě než tě dostanou /kamenem, řetězem / kudlou nebo sekerou…“ tnou do mysli jak v nich popisovaná sekyra. Jak o Malíkovi napsal Ivan „Magor“ Jirous v doslovu knihy „Trezor pro Echt!“(zkráceno): „Poezie Karla Malíka je temná. Nejtemnější v hlubinném smyslu slova… Nicméně není to temnota zášti a pohrdání, temnota hanby a nicoty. Je to temnota průzračná jak antracit, jako záhněda, jako srdce temnoty Josepha Conrada.“ Celá Malíkova rocková eskapáda, ba celý jeho život, mu tomu nepochybně byly dobrými učiteli.

V roce 1990 se dočkala kapela velkého vyznamenání, když společně s Mejlovou Půlnocí sekundovala znovuobnovení newyorské legendy Velvet Underground. Tento výjimečný koncert se konal ve Francii a jelikož se jednalo o koncert jediný, stali se tak „echti“ přímými účastníky velké rockové historické události.

Echt! se i v devadesátých letech pohyboval mimo oficiální sféru a své desky, které byly nesmírně vysoko hodnoceny, vydával u malých nezávislých firem. Vystupoval jak na velkých rockových festivalech tak i v malých klubech či zaplivaných hospodských sálech. A na Klamovku jeho šéf Karel Malík chodí dodnes.