JEDL: Ženy, držte huby

INSCENACE O JEDNÉ NENAPRAVITELNÉ ŽENĚ.

Růžena Vacková. Profesorka, archeoložka, kunst-historička, politická vězeňkyně, učitelka na univerzitě i na záchodech ve vězení.

Podle komunistických prokurátorů kazila mládež, byla velezrádkyně a agentka Vatikánu, kterému pomáhala připravovat třetí světovou válku. O veřejnosti, která vytvářela kulisu monstrprocesu v roce 1952, prokurátor Čížek napsal, že „Veřejnost jest velmi spokojena. Zatím dvakrát potlesk na otevřené scéně, ale divadlo z toho neděláme.“

Odsouzena na 22 let, strávila v kriminále necelých 16 let. Odmítala žádat o udělení milosti. Pro spoluvězeňkyně je celé ty roky majákem v bouři. Vidí „boží jiskru“ v každé jednotlivé zlodějce, kurvě i vražedkyni; nejen ve svých spřízněných politických. „Za nic nepykám, protože i toto místo, na němž jsem, je místo, které mám ze svého svobodného rozhodnutí. I to, že zde setrvávám, zase vyplývá z toho, že se řídím svou svobodnou vůlí.“ z dopisů RV

V inscenaci Ženy, držte huby! strávíme s Růženou Vackovou nějaký čas v komunistickém kriminále padesátých a šedesátých let. Potkáme se tam nejen s ní a s příběhy spoluvězeňkyň, jak je ona spolu s nimi prožívá, ale i s mladým dozorcem, který miluje svůj vzor socialistického člověka Jurije Gagarina, rád hraje na kytaru a po večerech si vytváří z kartonu skafandr do vesmíru, s Andělem utěšitelem, který svým nadpozemským zpěvem dokáže setřít každou slzu z tváře a se skladbami J.S.Bacha provedenými živě na cembalo a viloncello. Anděl nakonec Růženu z vězení vyvede (tak jako Orfeus Euridiku), ale ona už odvykla střevíčkům a z krásné osiky u cesty vidí jen její kořeny… tak si zvykla pobytu tam dole... Ale kdo ví!...

“Ve scénáři cituji z dopisů Růženy Vackové z vězení, inspiruji se příběhy z knihy Byly jsme tam taky autorky Dagmar Šimkové a také pracuji s úryvky Holanovy Noci s Hamletem. Prvním podnětem k vytvoření scénáře pro mě však byl nekrolog Josefa Zvěřiny, který jsem si jedno jarní ráno u nás na chalupě nalistovala v Katolickém týdeníku. Teolog Josef Zvěřina byl přítel a duchovní vůdce Růženy Vackové a z jeho textu je cítit velká láska k ní. Mluví v něm mimo jiné o momentu její konverze. Při čtení mě okamžitě fascinovalo to, že pro víru se lze rozumově rozhodnout a bylo mi jasné, že s touto bytostí chci trávit čas a vytvořit o ní představení.“ - autorka scénáře Lucie Trmíková.

„Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Teď už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.“

SCÉNÁŘ: Lucie Trmíková

REŽIE: Jan Nebeský

SCÉNA: Petra Vlachynská, Jan Nebeský

HUDBA: Matouš Hejl

KOSTÝMY: Petra Vlachynská

VEDOUCÍ PRODUKCE: Miriam Čandíková

HRAJÍ: Růžena Vacková - Lucie Trmíková, dozorce - Jiří Černý, anděl - Filip Dámec, cemballo - Monika Knoblochová, violoncello - Libor Mašek

Projekt podpořili: Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury, Nadace Charta 77