REQUIEM - W. A. MOZART - Dušičkové konvergence

Více informací

Wolfgang Amadeus Mozart: REQUIEM, KV 626

Jednotlivé části:

I. Introitus

Requiem aeternam chorus + soprano

II. Kyrie chorus

III. Sequence

Dies irae chorus

Tuba mirum soli

Rex tremendae chorus

Recordare soli

Confutatis chorus

Lacrimosa chorus

IV. Offertorium

Domine Jesu chorus + soli

Hostias chorus

V. Sanctus chorus

VI. Benedictus soli + chorus

VII. Agnus Dei chorus

VIII. Communio

Lux aeternam soprano + chorus

Slovo o programu

Jen málokteré ze známých děl světové hudební literatury vznikalo za tak dramatických okolností a bylo opředeno takovými mýty, jako Mozartovo Requiem, KV 626. Již jen ten tajemný způsob objednání! A pak skladatelův závod s časem při tvorbě – tváří v tvář smrti! A nakonec i komplikované dokončování rozpracovaného torza jinými tvůrci po Mozartově smrti! To vše již přes dvě a čtvrt století budí kolem této monumentální skladby zvláštní dohady i pocity. Její pozoruhodný příběh se začal odvíjet v létě roku 1791. Mozart, tehdy pětatřicetiletý, byl na vrcholu tvůrčích sil, avšak po hmotné stránce se stále topil v dluzích. V té době byl pomocným kapelníkem vídeňského svatoštěpánského kůru a usiloval o získání tamního slušně placeného místa hlavního kapelníka. Na objednávku divadelního ředitele Emanuela Schikanedera právě začínal komponovat operu Kouzelná flétna pro vídeňské lidové divadlo Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce). Jednoho červencového dne, právě když vyšel z domu směrem ke svému skladatelskému „ateliéru“, jej na ulici oslovil neznámý muž s poněkud tajemným požadavkem: že „potřebuje složit hudbu k zádušní mši, nemůže však prozradit, pro koho to má být, přičemž je vše třeba uchovat v nejpřísnější tajnosti“; přislíbil bohatý honorář (jednak značnou zálohu a po dokončení díla i nemalý doplatek), na to se rychle rozloučil a odešel. Mozart byl tím nenadálým výjevem poněkud zaskočen, po chvilce se však vzpamatoval a ve víru následných událostí na to poněkud pozapomněl.

O několik dnů později, 26. července se jeho manželce Konstanci narodilo další děťátko, v pořadí již šesté (čtyři děti předtím však nepřežily). Mozart měl z pěkného kluka Franze Xavera radost, jen mu poněkud vrtala hlavou „předčasnost“ porodu (Konstance byla totiž předchozího podzimu v lázních, odkud se domů vrátila až 10. listopadu). Navíc jej zneklidňovalo, že mu již několik dnů bolestivě otékají ruce i nohy. Chvílemi jej přepadaly deprese a melancholie, musel však dál intenzivně pracovat na opeře Kouzelná flétna. A do toho všeho navíc přišla nečekaná, avšak velmi významná a náročná zakázka. Nedávno korunovaný císař Svaté říše římské Leopold II. měl být totiž v Praze navíc korunován českým králem a česká šlechta, plánující k této slavnostní příležitosti i novou operu, se rozpomněla na Mozartovy nedávné pražské operní úspěchy. Spolu s objednávkou na operu La Clemenza di Tito (Velkorysost Titova) přišlo od intendanta Nosticova divadla Domenica Guardasoniho i 200 dukátů, což se nedalo odmítnout. Mozart si jen stačil uvědomit, že na to, aby napsal další operní partituru, odjel do Prahy a operu tam nastudoval, má přesně jen osmadvacet dnů. Na manželčiny starostlivé námitky (že už i tak je přepracován) nedbal a během čtrnácti dnů napsal (přičemž mnohdy pracoval dnem i nocí) všech šestadvacet operních čísel Tita. A právě když nastupoval cestu do Prahy, se znenadání znovu objevil onen záhadný neznámý muž. S výmluvným gestem „na dotvrzení předchozího slibu“ vtiskl Mozartovi do ruky měšec dukátů a jeho rozpačité vytáčky rázně odmítl s tím, že o všech jeho ostatních povinnostech také ví, Requiem pro zádušní mši že ovšem nutně potřebuje a že si je přijde vyzvednout, jakmile bude hotovo. Mozart tedy do Prahy odjel dosti otřesen, ale tamní práce jej zcela pohltila.

Hned po pražské premiéře Tita, kterou 6. září v Nosticově divadle sám řídil, se vrátil do Vídně,aby dokomponoval a nastudoval Kouzelnou flétnu; její premiéru pak 30. září v divadle Theater an der Wien též dirigoval. K Requiem se tedy konečně dostal teprve v říjnu, nemohl se mu však ještě věnovat naplno. Necítil se dobře, podvědomě jej znepokojovalo jakési „tajemno“.Navíc jej dosti tížilo i osobní osamocení, neboť Konstance s dítětem zase odjela do lázní.

Občas, aby se trošku rozptýlil, zašel do divadla, kde se hrály reprízy Kouzelné flétny. Na jednu z nich pozval též vlivného italského skladatele u vídeňského dvora Antonia Salieriho. Ten (do-provázen na představení svou přítelkyní, věhlasnou sopranistkou Katerine Cavalieri) byl operou nadšen a na oplátku hned pozval Mozarta k sobě na večeři4). Mozart se sice domů vrátilve výborné náladě, v noci na to se mu však zdravotně přitížilo. Překonával to intenzivní prací, z domu ani nevycházel (kromě do hostince přes ulici na jídlo – snášel prý ovšem jen kombinaci polévky s vínem, jinak měl bolesti břicha). Jednak jej pohánělo pomyšlení na záhadného neznámého a jednak cítil, že kdyby se i jen na chviličku zastavil, už by se asi nikdy nevzchopil.Někdy kolem 20. listopadu, když vyšel jen odeslat dopis, jej před domem onen tajemný muž atakoval dotazem, co že je s tím Requiem. Na Mozartovu nejistou odpověď, že „už je asi tak půlce“, prý onen neznámý důrazně přitvrdil, že „to je tedy málo, déle již rozhodně čekat nelze,do konce měsíce musí být vše hotovo“. Mozart se pak do protějšího hostince sotva dopotácel a najednou už nemohl dále... Hostinský jej tedy dovedl domů, v nevytopeném bytě uložil do postele, poslal pro doktora a vzkázal i pro Konstanci do lázní. Po několika dnech strávenýchv horečnatých mrákotách (Konstance se mezi tím z lázní vrátila) se Mozart k práci na Requiem znovu vzchopil, kvůli otokům rukou však již psát moc nemohl. Tou dobou mu bylo osudem vyměřeno již jen několik dnů života. Ačkoliv se snažil nemoci vzdorovat a horečně tvořil, fyzických sil mu rychle ubývalo. Cítil přitom, že jeho dny jsou sečteny (Konstanci se prý svěřil, že to Requiem píše vlastně už i pro sebe). V neděli 4. prosince odpoledne jej prý navštívili přátelé Süssmayr, Schack, Hofer a Gerl a společně s ním si některé pasáže z Requiem zazpívali. Zvláště Lacrimosa jej prý při tom pohnula k slzám a při následném loučení s kamarády se i rozplakal. V noci na to tiše skonal, aniž dílo dokončil...

V té chvíli byla hotova pouze prvá věta Requiem aeternam (úvodní blok Introitus). Následující Kyrie a další věty v rámci druhého bloku Sequence (Dies irae, Tuba mirum, Rex tremendae, Recordare, Confutatis) byly zapsány pouze ve vokálních partech a varhaním kontinuu, přičemž existovaly i některé „nosné“ party orchestrální. Věta Lacrimosa v bloku Sequence zůstala po pouhých osmi taktech v partituře přerušena. Dvě věty v rámci bloku Offertorium byly jen načrtnuty – Domine Jesu ve vokálních partech s kontinuem, Hostias pak jen ve vokálních partech. Nebylo to málo, ke splnění objednávky to však mělo ještě dosti daleko... A tak pro vdovu Konstanci nastalo drama kolem dokončení díla. Jednak tajemný objednatel se jej důrazně dožadoval (mj. s odkazem, že skladateli předem zaplatil slušnou zálohu), jednak Konstance sama chtěla z rozpracovaného torza skladby vytěžit maximum (a nejen odobjednatele, nýbrž i od hudebního vydavatelství Breitkopf & Härtel, s nímž prý v té věci již též zahájila jednání). S komplikacemi se Konstance vypořádala po svém: vůči objednateli tajila, že dílo nebylo v čase skladatelovy smrti dokončeno (aby neztratila naději na slíbený doplatek), vůči veřejnosti pak musela tajit, že Mozart s tím měl vůbec co společného (byla totiž vázána objednatelovou podmínkou utajení). Při tom všem však již myslela i na to, aby později v budoucnu mohla Mozartovo autorství uplatnit a z vydávání i provozování Requiem získávat výnosy. Z taktických důvodů tedy všelijak účelově „mlžila“ (na různé strany ovšem jinak).

V prvé řadě však Konstance potřebovala mít skladbu co nejdříve kompletní, a tak se rozhodlarozpracované torzo ještě před Vánocemi 1791 svěřit k dokončení vídeňskému skladateli Josefu von Eyblerovi. Ten se hned dal do orchestrace vět Dies irae až po Confutatis, dotkl se snad i věty Domine Jesu, avšak zakrátko shledal, že dokončení celého díla je nad jeho možnosti, a tak poněkud doplněný rukopis zase vdově vrátil. Ta tedy bezodkladně s obdobnou prosbou postupně oslovila několik dalších vídeňských mistrů, vždy však bez úspěchu. Nakonec přesvědčila přítele Franze Xavera Süssmayra (který nemocnému Mozartovi již před smrtí se zápisem Requiem pomáhal). Süssmayr odmítnout nemohl, ani nechtěl: částečně tedy použil a dokončil některé Eyblerovy zásahy, dokomponoval i Mozartem rozepsanou větu Lacrimosa a nově přikomponoval tři další věty, jež měla zádušní mše obsahovat: Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Závěrečný blok Communio (Lux aeternam) provedl připojením kombinace poněkud pozměněných dvou úvodních částí zkomponovaných Mozartem. Za pomoci Maximiliana Stadlera tak celou kompozici dokončil někdy na jaře roku 1792. Takto stvořené dílo přetrvalo již přes dvě a čtvrt století. Během té doby se někteří muzikologové (např. F. Beyer, D. Druce, C. Richard, F. Maunder, H. C. Robbins Landon, R. D. Levin, S. Andrews) pokoušeli dochované původní, Mozartem rozpracované části dotvářet znovu a jaksi „poučeněji“, než tehdy oslovení vídeňští mistři. Každá z oněch inovací nese pečeť jisté odbornosti a na všech je zřejmá snaha překonat onu původně dopracovanou „süssmayrovskou“ verzi jaksi „mozartovštěji“. Avšak Süssmayrem dokončené dílo, jež zaznívá též na našich koncertech, tomuto náporu dodatečné „mozartovské“ odbornosti odolalo, přetrvalo až do současnosti, přičemž vždy výrazně přispívalo k nesmrtelnosti Mozartova velkého hudebního odkazu.

Pořadatel