Adventní koncert - Copak medle má to znamenati?

Více informací:

Program

Johann Sebastian Bach (1685 – 1750)

Koncert pro housle a orchestr E dur, BWW 1042 

solo housle: Avery Morris (USA)

--------------------------------------------------------------------------------------------

Jakub Jan Ryba (1765 – 1815)

Česká mše vánoční "Hej, mistře!"

Jednotlivé části: Kyrie, Gloria, Graduale, Credo, Offertorium, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei, Communio - Závěr

Slovo o programu:

Koncert pro housle a orchestr E dur, BWV 1042 je slavné barokní dílo od Johanna Sebastiana Bacha, které zkomponoval kolem roku 1723 v Köthenu. Skladba trvá zhruba 20 minut a skládá se ze tří částí: živé Allegro, hluboké Adagio a hravé Allegro assai.

Koncert pro housle a orchestr E dur, BWV 1042 Johann Sebastian Bach složil pravděpodobně v době svého působení jako kapelník a ředitel komorní hudby u knížecího dvora v Köthen nedaleko Lipska (1718 – 1723). Chytlavé kompoziční figury skladby, jíž někdo trefně nazval „benátský koncert s neitalským charakterem“, jako by si byl „vypůjčil“ od italského mistra Antonia Vivaldiho (1678 –1741), s jehož dílem se měl příležitost seznamovat díky svému příteli, znamenitému houslistovi a pozdějšímu koncertnímu mistrovi drážďanského dvorního orchestru Johannu Georgu Pisendelovi (1687–1755).

Bach tuto svou skladbu vytvořil skutečně na modelu „benátského koncertu“ o třech větách, avšak vtiskl jí vlastní osobitý ráz. Úvodní věta Allegro se základním motivem založeném na úderném durovém kvintakordu E dur, je koncipována – podobně jako řada barokních árií – v tzv. ritornellové formě: dílčí melodické sestavy ABA se několikrát „navracejí“, avšak v různě modifikovaných virtuózních verzích. Ve volné větě Adagio Bach (na rozdíl od často „skromnějších“ pojetí italských) vystavěl rozsáhlé ostinato, v němž nad opakovaným basovým motivem volně plyne melancholická sólová melodie. Závěrečná věta Allegro assai navazuje v rytmu svižného třídobého barokního tance zvaného „passepied“ (původem z Bretaně, avšak hojně provozovaného u panovnických dvorů, nejen francouzských). Jde o rondovou strukturu typu „refrén a variabilní mezihry“, jejichž proporce jsou přesně vyvážené. Refrén i virtuózní mezihry mají po šestnácti taktech, s výjimkou mezihry poslední, která je dvakrát delší (rozvinuta o melodickou „nástavbu“). Po výrazové „kulminaci“ této prodloužené mezihry refrénové téma třetí věty celý koncert završí.

Struktura díla

• I. Allegro (E dur, ritornelová forma)
• II. Adagio (cis moll, s obstinátním basem)
• III. Allegro assai (E dur, rondo) 

-----------------------------------------------------------

Česká mše vánoční od českého venkovského kantora Jakuba Jana Ryby, známá též pod názvem „Hej, mistře!“, je členěna v souladu s tradiční bohoslužbou (dříve slouženou v latině), avšak obsahem připomíná spíše pastorální zpěvohru z českého lidového prostředí. Srozumitelnými a vřelými slovy (text je též Rybův) vypráví příběh o Ježíškově narození a o pouti pastýřů i prostého lidu do Betléma. Toto naše vpravdě národní dílo vzniklo v Rožmitále pod Třemšínem v roce 1796. Původně mělo latinský titul Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. accomodata in linguam bohemicam musicamque redacta (Slavnostní mše ke Svátku Zrození Ježíše Krista upravená do českého jazyka) a teprve dodatečně se pro ně všeobecně vžil název Česká mše vánoční. Prostřednictvím opisů se brzy rozšířilo po českých zemích a pro radostnou a svěží náladu, kterou vždy navozovalo, se postupně stalo neodmyslitelnou součástí českých tradičních Vánoc. V průběhu své již dva a čtvrt stoleté historie podléhalo podle místních potřeb či možností provozovatelů mnoha různým úpravám– v textu i melodii, v instrumentaci, ve transpozicích do jiných tónin apod. Originální partitura se nedochovala. Na dnešním koncertě zazní verze Edice Supraphon (Praha 1973) rekonstruovaná ze starých opisů jednotlivých partů.

Struktura České mše vánoční (jako skladby doprovázející bohoslužbu) sestává z šesti hlavních částí nazvaných úvodními slovy standardního latinského liturgického textu, mezi něž a na závěr jsou vloženy i tři části doplňkové o latinských názvech příslušných liturgických úkonů.

V prvé hlavní části Kyrie (z řec. kyrios = pán), jež bývá zahajována prosbou Kyrie, eleison (Pane, smiluj se) se Ryba od této zvyklosti odchýlil a smysl kodifikovaného liturgického textu zcela pominul. Vše podřídil dějové linii vánoční hry, v níž se pastýři chystají do Betléma oslavit Ježíškovo narození. Provedení svěřil dvěma sólovým mužským hlasům. Mladý pastýř (tenor) v úvodu budí pastýřského mistra, správce ovčína (bas): „Hej, mistře, vstaň bystře“ a oba hledají příčinu neobvyklých přírodních úkazů: „Vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost“... Rozespalý pastýřský mistr je zprvu mrzutý, ale když zaslechne „libé hraní“, podiví se nad neobvyklým jevem. Po dvojzpěvu „Co jest to, co jest za libé hraní“ dokonce projeví uspokojení „Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání“ a pojme úmysl běžet tam, „kde to libě zní“.

Druhá hlavní část Gloria (z lat. gloria = sláva) je chvalozpěvem oslavujícím Boha (ve shodě se smyslem liturgického textu). Začíná slovy „Sláva budiž Bohu velikému, pokoj lidu všemu pokornému“ (to andělé oznamují Ježíškovo narození). Žasnoucí pastýřský mistr hledá zdroj: „Co je to, kde je to, co to slyším za hlas, jenžto volá na nás“ a posléze usuzuje: „To musí něco znamenat, musím hned stádo domů hnát, vzbudím svou chasu, aby tu krásu pozorovala, a pak se mnou šla k Betlému, jak jsem slyšel, z oblohy když hlas vyšel.“ Ve dvojzpěvu tenoru a altu „To jest jasnost skvostná“ zaznívá údiv nad nádherou betlémské noci. V závěru oddílu pak všichni radostně volají „Pojďme tam“ a „alleluja“ („chvalte Hospodina“).

První doplňková (vložená) část Graduale (z lat. gradus = stupeň – při bohoslužbě totiž kněz vystupuje po stupních na místo, odkud bude číst Písmo) je věnována svolávání lidu k cestě do Betléma: „Vzhůru, bratři, jenom čerstvě vstávejte“, „Jeden svolá všecku chasu“. Pastýřský mistr oslovuje své pastýře jejich jmény „Ferdo“, „Jožko“, „Janku“ a posílá je i do vzdálenějších míst: „Běž hned za háj, vzbudiž celý Zálesní kraj“, „jdi za horu“, svolej lidi v Boru.“ Zde se projevují reálné názvy konkrétních míst Rybova kraje i křestními jmény tehdejších obyvatel. Svolávají „dobré hudce, zpěváky a hodné trubce“, kterých tam tehdy bylo mnoho. Celá věta pak končí slavnostním odhodláním „K Betlému teď půjdeme, Boha slavit budeme.“

Třetí hlavní část Credo (z lat. credo = věřím) bývá ve standardní bohoslužbě vyznáním křesťanské víry. V Rybově podání tu ovšem vrcholí přípravy na cestu do Betléma: „Již se jen připravte, hudby si upravte.“ Po dotazech „Copak máme s sebou vzíti, aneb nač pak máme hráti“ následuje nádherné basové sólo „V pravé pobožnosti“, líbeznou melodii pak střídají dotazy sboru „Kdopak dary ponese“, kterým pastýřský mistr odpovídá „Ty nám Tomek poveze“. Po vroucím zpěvu celého sboru tato část vrcholí mohutnou oslavou Boha Otce: „Sláva buď Tobě, Bože, věčný, Bože velký, nekonečný, ve své moci jsi jediný.“

Druhou doplňkovou (vloženou) část Offertorium (z lat. offertorium = obětování) zahajuje líbezná melodie flétny s doprovodem orchestru. V Rybově zpěvoherním pojetí již zástup poutníků dospěl do Betléma, pastýřský mistr vyzývá „V pokoře poklekněme.“ Všichni žasnou „To jest Dítě vznešené.“ Následuje vroucí prosba „Obdař všechny milostí, zblaž nás věčnou radostí, uděl nám požehnání, pokojné obcování.“ Po výzvě mladého pastýře „Nuže, bratři, zahrajeme“ a pastýřského mistra „Naštymujte hudby jasné“ přednášejí všichni svůj hudební dar malému Ježíškovi.

Závěrečný sbor „S radostí a plesáním“ oslavuje Boha, tentokrát se však zaměřuje na Ježíše Vykupitele: „Ježíš Vykupitel náš, vytrh ́ ze služebnosti nás.“

Čtvrtá hlavní část Sanctus (z lat. sanctus = svatý) je andělským hymnem, v němž se Ryba drží standardní bohoslužby: „Nebe, hlásej  ́Svatý ́, obloho, zněj  ́Svatý ́. Nejvyšším On Pánem jest, Nejvyššímu budiž čest!“ Zpočátku zní velebný dvojzpěv ženských hlasů a vše graduje do svižně pojaté mohutné oslavy Boha Tvůrce: „Nebe, země hlásejte, chvály, slávy zpívejte.“

Pátá hlavní část Benedictus (z lat. benedictus = požehnaný) je věnován oslavě zrozeného Spasitele. Celý zástup poutníků se vyznává: „Tu se jemu obětujme, pravou lásku přislibujme, Tobě chceme sloužit vždy, tím pak dojdem věčné mzdy.“ Vroucí prosbu „Rozpal hojně srdce láskou víc a více“ svěřil Ryba sólovému sopránu. Závěrečný zpěv „O Dítě, dopřej milosti, ať s Tebou vejdem v radosti, blažené věčnosti“ dojímavě prosí o spásu pro každého z nás.

Šestá hlavní část Agnus Dei (z lat. Agnus Dei = Beránek Boží) pojal Ryba jako přímluvu k nebeskému Děťátku (budoucímu Spasiteli – obětnímu Beránkovi Božímu, který snímá hříchy světa). Všichni se poroučejí do jeho ochrany a několikrát co nejzbožněji opakují „Uděl nám všem pokoj svatý, po němž všichni dychtíme.“

Communio (závěrečný zpěv ke svatému přijímání) je finální částí celého díla, přičemž vyjmenováním různých prostředků a nástrojů k chvále Boží je jakousi parafrází biblického žalmu 150. Vrcholí mohutnou oslavou trojjediného Boha: „Budem chválit svého Otce z upřímného ctného srdce, písněmi, modlitbami, milováním, Tě vzýváním: Otce Boha, jeho Syna, též i Ducha, budem vždy velebiti, Tě na věky chváliti. Budiž veleben, až na věky, amen.“

Pořadatel