Tibetský buddhismus

Tibetský buddhismus má své kořeny v buddhismu zrozeném v Indii na základě učení velkého mudrce Buddhy. V 7. století tibetský král do své země pozval buddhistické mnichy, z nichž je nejznámější Padmasambhava, aby toto učení rozšířili. V té době byl také postavený první buddhistický klášter Samjä. Buddhismus se velmi rychle rozšířil, i když v některých obdobích bojoval o své působení s původním tibetským náboženstvím Bön. Protože byl Tibet vždy velmi izolovaný kvůli geografickým podmínkám i díky jeho vlastní snaze, nepřeneslo se do tohoto učení mnoho vnějších vlivů. Proto v něm najdeme jasnou a přímou cestu, kterou Buddha naznačil pro lidstvo, aby mohlo dosáhnout osvobození skrze nespočetnou řadu inkarnací, během nichž se každý člověk pokaždé něco naučí, až dosáhne dokonalosti, osvobození. Tato cesta je řízena základními zákony přírody, kterými jsou Dharma, jež určuje cíl cesty, tedy dokonalost, a Karma, která jako zákon příčin a důsledků řídí průběh cesty, aby byl spravedlivý a aby byl podmíněn velkou nesobeckostí, kterou se všichni následovníci tibetského buddhismu snažili rozvíjet.