Pražský komorní balet

Premiéra: Mraky důvěrné

Pro květnovou premiéru Pražského komorního baletu připravil rezidenční choreograf Petr Zuska novou kreaci na druhý smyčcový kvartet Leoše Janáčka „Listy důvěrné“ v hudebním nastudování Zemlinského kvarteta. Choreografie je věnována dlouholetému mecenáši a podporovateli PKB, dr. Ivanu Dunovskému, při příležitosti nedožitých 70. narozenin. Pražský komorní balet se stále vrací k myšlenkovému odkazu svého zakladatele Pavla Šmoka a přináší původní tvorbu na hudbu českých skladatelů. Premiérový večer pak doplní choreografie Jiřího Pokorného „Černý mraky nepláčou“ upravená na míru souboru PKB. Pracuje s fenoménem přetvářky a skrývaných emocí vyjádřených odosobněnými bílými maskami. Téma choreografie se pro naši společnost stalo v posledních letech opět velmi aktuální.

ČERNÝ MRAKY NEPLÁČOU

Choreografie: Jiří Pokorný

Hudba: Yukari Sawaki

Scéna a kostýmy: Jan Nečas

Světelný design: Loes Schakenbos

Nastudování: Jaroslava Janečková

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 25 minut

Dílo „Černý mraky nepláčou“ je inspirováno pocity a myšlenkami, které jsou vědomě i nevědomě potlačovány a skrývány v nitru lidské duše. Z naší lidské schránky se stává tvrdý krunýř, nepropustný a dokonale maskovaný celou škálou lidských tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jedna jediná.

Utrhneme-li jablko ze stromu a chceme ho namalovat, vnímáme jeho povrch a pomyslnou strukturu stále jasně živoucí, ale ve skutečnosti je jeho obsah již bez života a dozajista mrtvý. Ve španělském jazyce se termínu zátiší dává daleko příhodnější název – „naturaleza muerta“ – „mrtvá příroda“.

Jiří Pokorný

2013

pauza 20 minut

LISTY DŮVĚRNÉ

Choreografie: Petr Zuska

Hudba: Leoš Janáček, smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“

Scénografie a světelný design: Petr Zuska

Kostýmy: Pavel Knolle

Asistent choreografie: Lenka Šustová Hrabovská

Hudební nastudování: Zemlinského kvarteto

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 25 minut

Smyčcový kvartet Listy důvěrné zkomponoval Leoš Janáček těsně před svou smrtí v roce 1928. Dílo je inspirováno jeho dlouholetým milostným vztahem s vdanou, o čtyřicet let mladší ženou. Snad se dá říci, že jde o jakousi hudební variantu jejich vzájemné písemné korespondence.

Má interpretace tohoto opusu na výše zmíněný náznak tématu či příběhu vlastně rezignuje.

Rozhodl jsem se jít naprosto svobodnou a ničím předem neovlivněnou cestou, kromě toho nejzásadnějšího – hudby jako takové.

Tento živý, pulsující a proměnlivý organismus je sám o sobě tématem a příběhem.

Neuchopitelnou sítí vztahů, osudů a nitek mezi námi, komplikovaným labyrintem duše uvnitř každého z nás, něčím, co se nedá pojmenovat.

Vše je v neustálém pohybu, nic netrvá věčně a nic už se nebude opakovat.

Rychle mizející otisk dlaně na skle, prchavý imprint naší přítomnosti v prostoru a čase.

Věnováno Ivanu Dunovskému

27. 2. 2022

Petr Zuska