Naši přátelé Brahms & Dvořák & Avery Morris

Více informací

Johaness Brahms: Koncert pro housle a orchestr č. 77 D dur

Jednotlivé části:

Allegro non troppo

Adagio

Allegro giocoso, ma non troppo

---- přestávka ----

Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur "Anglická", op. 88 B 163 (1889)

Jednotlivé části:

Allegro con brio

Adagio

Allegretto grazioso - Molto vivace

Allegro, ma non troppo

Slovo o programu:

Brahmse a Dvořáka – autory děl na programu dnešního koncertu – poutalo ob-

divuhodné dlouholeté a pevné přátelství, jež se zrodilo navzdory nerovným okol-

nostem v tehdejší habsburské monarchii a jež po dvaceti letech násilně přeru-

šila teprve smrt staršího z nich. Vzájemná náklonnost, úcta a vědomí jisté tvůrčí

spřízněnosti obou těchto velkých umělců byly rozhodující, bez ohledu na národ-

nostní rozdílnost. Brahms, starší o osm let, byl Dvořákovým „objevitelem“, zpo-

čátku i jakýmsi patronem a učinil zásadní počáteční krok k vytvoření podmínek

pro rozvoj Dvořákovy později světové proslulosti.

Johannes Brahms byl vnímán jako završitel německé klasické hudební tradice

založené Haydnem, Mozartem a Beethovenem. Byl „klasicistou“ vědomým, jeho

tvůrčí doménou byla především komorní a symfonická hudba; vytvořil celkem

120 opusů. Tehdejší romantické proudy i pokusy o „hudbu budoucnosti“ pře-

vážně ignoroval. Měl smysl pro německou lidovou píseň a často z ní také čerpal.

Ve svém díle, jehož podstatná část se stále aktivně udržuje na koncertním re-

pertoáru dodnes, mistrně uplatňoval jak bachovský cit pro polyfonii, tak beetho-

venský smysl pro provedení; a „když se mu zachtělo“, dokázal být při tom stejně

lyrický, jako zdánlivě „pokrokovější“ romantičtí skladatelé. Koncert pro housle

a orchestr D dur, op. 77, který dodnes patří k nejvýznačnějším a nejznámějším

dílům světové houslové literatury vůbec, komponoval v létě roku 1878, tehdy

45-letý, na vrcholu tvůrčích sil i světového věhlasu. Bylo to během několikamě-

síčního pobytu v letovisku Portschach na břehu jezera Wörthersee v rakous-

kých Korutanech (tedy tamtéž, kde rok před tím skládal i svou Druhou symfonii,

jež bývá někdy k tomuto Houslovému koncertu připodobňována jako „sester-

ská“). V obou dílech se totiž obdobně zrcadlí skladatelovy dojmy a nálady při

toulkách po krásném okolí jezera Wörthersee či při výletech do nedalekých ob-

lastí Solnohradska. Brahms prý zpravidla vše, co při dopolední procházce v du-

chu zkomponoval, po příchodu domů hned pečlivě zapsal. Sólový part záměrně

koncipoval tak, aby s orchestrem vyváženě souzněl v harmonickém celku. Tato

koncepce se zásadně odlišovala od dřívějších instrumentálních koncertů,

v nichž sólista výrazně dominuje, jako např. v koncertu Mendelssohnově, natož 

pak v koncertech vysloveně virtuózního typu (Paganini či Liszt apod). Forma je

tu v zásadě klasická, naplněna ovšem novým obsahem, v němž se jedinečně

prolíná lyričnost vjemů z okolní přírody s romantickou dramatičností instrumen-

tálního projevu. Houslový koncert měl původně čtyři věty, Scherzo však bylo poz-

ději vyňato a vloženo do rovněž slavného Klavírního koncertu č. 2 B dur, op. 83.

Ke kompozici Houslového koncertu se Brahms odhodlal z podnětu svého dlou-

holetého přítele, proslulého maďarského houslisty Josepha Joachima (1831 –

1907), jehož pak také požádal o odborné připomínky a pomoc ve speciálních

instrumentálních otázkách. O těch prý spolu vedli dlouhé diskuse i korespon-

denci a v tomto smyslu prý došlo i k Joachimovým „vylepšením“ (např. pokud

šlo o komplikované dvojhmaty, trojhmaty, lámané akordy apod.). Joachimovi byl

též koncert věnován a on jej též 1. ledna 1879 v Lipsku osobně premiéroval.

Kritika v novinách Leipziger Nachrichten tehdy uvedla: „Mladý Mistr Brahms si

skutečně nemohl dát menší úkol, než svému příteli Joachimovi nabídnout příle-

žitost k ovacím, jež jeho vysoké úrovni odpovídají, tzn. že musel vytvořit takové

dílo, které by oba největší houslové koncerty, Beethovenův a Mendelssohnův

dostihlo. Připouštíme, že jsme jejich společné řešení očekávali trochu s buše-

ním srdce... A jakou radost jsme pak zažili! Brahms takové dílo „do třetice“ (s

oběma výše jmenovanými) vytvořit dokázal.“ Ačkoliv zpočátku většina význam-

ných i velmi schopných houslistů označovalo toto dílo za „nehratelné“ (např.

Henryk Wieniawski, 1835 – 80), nebo se jej hrát zdráhalo (např. Pablo de Sara-

sate, 1844 – 1908), díky především Joachimově aktivitě se koncert poměrně

rychle rozšířil po celé Evropě a zaujal své pevné místo mezi „oběma výše jme-

novanými největšími“. Pro své nesporné všestranné kvality se stal jedním z pilířů

světové houslové literatury i neodmyslitelnou součástí repertoáru každého kon-

certního sólisty. I když technické problémy se jeho interpreti postupně naučili

zvládat, vysoká hudebně výrazová náročnost díla zůstává věčnou výzvou uměl-

cům všech generací, i těch budoucích.

Antonín Dvořák komponoval svou Symfonii č. 8 G dur, op. 88 „Anglickou“

během léta a počátkem podzimu roku 1893), z větší části na svém letním sídle

ve Vysoké u Příbramě. Venkovské prostředí, kde se Mistr cítil nejlépe, se odráží

v celkovém vyznění díla, z něhož sálá skladatelův obdiv k přírodě a jeho niterné

zakotvení ve slovanské, především ovšem české lidové hudbě. V pestrém sledu

se tu působivě prolínají obdivuhodné proměny hudebních nálad a idylických ob-

razů, a to prostřednictvím originálních a jedinečných kombinací hudebních vý-

razových prostředků – od lyrických, tanečních a pochodových motivů až po ši-

roké dramaticky vypjaté hudební plochy.

Osmá symfonie poprvé zazněla 2. února 1890 v pražském Rudolfinu na

jednom z tzv. Populárních koncertů pořádaných Uměleckou besedou.

Skladatel dílo sám dirigoval, stejně jako jeho druhé provedení, které se

uskutečnilo 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmo-

nické společnosti v St. James’s Hall. Obě tato provedení byla úspěšná –

jak u obecenstva, tak u kritiky. V anglickém tisku byl tehdy Dvořák dokonce

označen za jediného z žijících skladatelů, který je schopen dále tvořivě

rozvíjet Beethovenův symfonický odkaz (např. „...ten jediný, ačkoli se

stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést

do symfonie zřetelně nový prvek“). Mistr pak symfonii osobně dirigoval

ještě několikrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června

1891 na univerzitě v Cambridge, 12. srpna 1893 na tzv. Českém dnu

během světové výstavy v Chicagu a 19. března 1896 znovu v Londýně. O

uvádění na evropská pódia se zasloužil zejména významný rakouský diri-

gent Hans Richter (1843 – 1916), neúnavný propagátor Dvořákovy hudby,

který poprvé symfonii zařadil na program koncertu Vídeňských filharmo-

niků 4. ledna 1891. Dvořák se tehdy právě ujímal profesury na pražské

konzervatoři, a tak se tato vídeňská premiéra Osmé symfonie musela ode-

hrát bez něho; Brahms však u toho nadšení, jež vzbudila, byl.

Někdy od dob vzniku Osmé symfonie Brahms usiloval o získání Dvořáka

pro vídeňskou konzervatoř, aby – jak pravil – „...Dvořák vylepšil to, co ve

Vídni pokazili jiní“. To se mu nepodařilo, ačkoliv později dokonce Dvořá-

kově rodině k „přesídlení“ do Vídně šlechetně a nezištně nabídl své vídeň-

ské domy; Dvořák poděkoval s tím, že „...se v Čechách narodil a v Če-

chách zůstane“; jejich přátelská pouta to však nikterak nenarušilo. Když

Brahms zemřel, na jeho pohřbu 6. dubna 1897 v průvodu za jeho rakví krá-

čel i Dvořák. A v listopadu téhož roku byl pak Dvořák namísto Brahmse

jmenován členem státní komise pro hudební stipendia, v jejímž rámci Bra-

hms před dvaceti lety podnítil jeho vzestup ke světové slávě.

Pořadatel