Už není cool být šlechtic

Divadelní inscenace o posledním šlechtickém rodě na zámku Hrubá Skála.

Jsou známí pro svá dlouhá jména, jsou vzdělaní, rádi mluví
o své rodině, a kromě bridže hrají i významnou roli v české historii. V české současnosti už bohužel nikoliv. Česká šlechta, která byla po staletí na výsluní, v posledních sto letech upadá v zapomnění. Nepíše se o nich, nevíme, jak žijí a vlastně ani to, jestli žijí vůbec. „Představte si, že v mnoha evropských zemích jsou aristokraté něco jako celebrity, které ovlivňují veřejné mínění. A lidé si je třeba zvou i do talk shows.“ Kam se šlechta poděla? Proč už o ní neslýcháme? A je ještě cool být šlechtic?

V průběhu devatenáctého a dvacátého století se začalo zemsky patriotické pojetí vlastenectví zvolna proměňovat na pojetí jazykové a etnicko-nacionální. Takové uvažování se významně promítlo do  nacionalistických nálad, které vedly k začátku druhé světové války. Byla doba, kdy se člověk musel rozhodnout, jestli je Čech, nebo Němec, ovlivnilo to osud celé jeho rodiny a několika dalších generací. Co ale dělat, když je někdo Čech, vyrůstavší Rakousku, rozený v Rusku a s Maďarskou matkou? Co dělat, když jen cítit se někde jako doma nestačí?

Lexové z Aehrenthalu, český šlechtický rod původem z Příbramska, si zámek Hrubá Skála koupili v roce 1821. Není pochyb, že si region rychle zamilovali, v následujících několika letech rozšířili své majetky o mnoho významných panství v okolí Hrubé Skály, například o hrad Valdštejn nebo Trosky. Hruboskalsko zušlechťovali a dnes právě jim vděčíme za to, že se Českému ráji říká Český ráj. O to hezčí je mít možnost s jistotou říct, že domovem nazývali právě Hrubou Skálu. Johann Maria Felix hrabě Lexa
z Aehrenthalu byl posledním z těch, kdo zde bydlel a o zámek se staral. Za svou práci byl odměněn vyhnáním a zapomenutím.